Vnitřní rekonstrukce

Publikováno | Autor:
2

 

Vnitřní a vnější rekonstrukce jazyka

Metodu vnitřní rekonstrukce nelze dost dobře oddělit od metody vnější rekonstrukce. Obě se totiž vzájemně doplňují. V zásadě jde o to, že metodou vnitřní rekonstrukce se soustředíme především na materiál v rámci konkrétního jazyka a na jeho základě se snažíme postulovat hypotézy o starším stádiu tohoto jazyka, zatímco vnější rekonstrukce se zabývá srovnáváním s jinými příbuznými jazyky a umožňuje nám pak tyto hypotézy potvrdit či vyvrátit. Podívejme se, jak lze postupovat například v češtině.

Vnitřní rekonstrukce

Jistě si mnozí čtenáři všimli, že při skloňování podstatných jmen často dochází k prapodivným změnám v hláskách, z nichž se skládají (některé z těchto změn jsou zastřeny českým pravopisem, který není zcela fonetický, a tak vždy uvádíme výslovnost jednotlivých tvarů v IPA). Jako příklad poslouží srovnání tvarů s tvary substantiv vzoru žena.

(A tohle je jen taková poznámka.)

(tab. č. 1)
#
1a řepa r̝ɛpa řepě r̝ɛpjɛ
1b lípa liːpa lípě liːpjɛ
1c kroupa krɔupa kroupě krɔupjɛ
2a chyba xɪba chybě xɪbjɛ
2b bába baːba bábě baːbjɛ
2c koliba kɔlɪba kolibě kɔlɪbjɛ
3a skýva skiːva skývě skiːvjɛ
3b kráva kraːva krávě kraːvjɛ
3c hříva ɦr̝iːva hřívě ɦr̝iːvjɛ
4a karafa karafa karafě karafjɛ
4b strofa strɔfa strofě strɔfjɛ
4c žirafa ʒɪrafa žirafě ʒɪrafjɛ
(tab. č. 2)
#
1 rýma riːma rýmě riːmɲɛ
2 máma maːma mámě maːmɲɛ
3 sláma slaːma slámě slaːmɲɛ
(tab. č. 3)
#
1a bota bɔta botě bɔcɛ
1b pata pata patě pacɛ
1c věta vjɛta větě vjɛcɛ
2a brada brada bradě braɟɛ
2b ruda rʊda rudě rʊɟɛ
2c slída sliːda slídě sliːɟɛ
3a rána raːna ráně raːɲɛ
3b vina vɪna vině vɪɲɛ
3c špína ʃpiːna špíně ʃpiːɲɛ

Responze

Publikováno | Autor:
Odpovědět

I. PRAVIDELNÉ RESPONZE

Pravidelnými responzemi myslíme pravidelně se opakující vzory mezi srovnávanými jazyky. Jsou nezbytným předpokladem prokázání příbuznosti srovnávaných jazyků, ovšem samy o sobě nestačí, neboť je lze nalézt i mezi jazyky nepříbuznými.

1. HLÁSKOVÉ RESPONZE

§1.1. Nejjednodušší jsou responze mezi hláskami. Například /h/ odpovídá v příbuzných slovech /g/:

(tab. č. 1)
#
1 hlava głowa
2 hora góra
3 hřeben grzebień
4 dlouhý długi
5 kohout kogut
6 noha noga
7 Bůh Bóg
8 práh próg
9 roh róg
  • §1.2 Mnohdy však může pravidelnost záviset na různých faktorech, například pozici hlásky.  /b/ tak odpovídá na počátku slova  /b/, ale mezi samohláskami /v/ a jinde /f/.[1]
    • (tab. č. 2)
    # překlad
    1 Bein bone kost
    2 Biene bone včela
    3 Buch beech buk
    4 haben have mít
    5 leben live žít
    6 Taube dove holubice
    7 Laub leaf listí/list
    8 selbst self sám
    9 Taub deaf hluchý

    Běžně jde o závislosti na sousedství hlásek zcela konkrétních, případně patřících do určité podtřídy. Například v následující tabulce vidíme, že / k/ může odpovídat /k/ před tzv. zadními samohláskami, kdežto českému /č/ před tzv. předními samohláskami.[2]

    (tab. č. 3)
    #
    1 kosulỹs kašel
    2 kuőlas kůl
    3 ką́sti kousat
    4 kárve kráva
    5 kerai čáry
    6 kir̃snas černý
    7 kirmis červ
    8 keturi čtyři

    Někdy ovlivňuje pravidelné vzory i pozice přízvuku. Takto může /p, t, k/ v některých jazycích jednou odpovídat neznělým frikativám /ɸ, θ, x/, zatímco jindy naopak frikativám znělým /ß, ð, ɣ/.[3]

    (tab. č. 4)
    # jazyk negermánské jazyk překlad
    1a lat. cáput angs. heafod hlava
    2a skt. bhrátar gót. broÞar bratr
    3a ř. déka gót. taíhun deset
    1b skt. saptá gót. sibun sedm
    2b skt. pitár angs. fader otec
    3b ř. dekás gót. tigus desítka

    Poznámky

    [1] Situace mezi těmito dvěma jazyky ale není tak jednoduchá, jak se může jevit z níže uvedené tabulky, protože je dělí více hláskových změn a delší časové období, než je tomu u češtiny a polštiny. Větší pravidelnosti bychom dosáhli, kdybychom srovnávali starší vývojové etapy obou jazyků.
    [2] Ani zde není situace takto jednoduchá, pravidelnosti budou zřetelnější a častější, použijeme-li pro srovnání starší vývojová stadia obou jazyků – stará čeština, pračeština či praslovanština vykazují více shod s baltskými jazyky, než čeština moderní.
    [3] Jedná se o působení tzv. Vernerova zákona, kdy se raně pragermánské /ɸ, θ, x, xʷ/ v pozici mezi samohláskami před přízvukem mění na /ß, ð, ɣ, ɣʷ/; podobně je ovlivněno i /s/, které se mění na /z/; protože se v pozdější fázi pragermánštiny přízvuk sjednotí na první slabice, jsou pro nás informace o pozici přízvuku z ostatních indoevropských jazyků pro pochopení responze klíčové.